V Praze jsme ve středu 24. února mohli slavit nejvíce vhodným způsobem. Izraelský hudebník Daniel Barenboim přivezl do středu Evropy repertoár věnovaný jedinému skladateli. O hudební pestrost ale nebylo v zaplněném Rudolfinu nouze. Těžištěm koncertu byly tři závažné skladby – Sonata h moll, Balada g moll a Scherzo cis moll. Tyto skladby patří ve výčtu děl polského skladatele k těm nejzávažnějším a nejnáročnějším. Barenboim jakoby si ve své moudrosti a nesmírném hudebním přehledu liboval v pomalých tempech a chopinovských rytmických drobnůstkách. Jednotlivé variace z úvodního díla večera uvedly do světa Chopinových melodií a harmonií. Klid, se kterým se Barenboim vypořádal s technickými pasážemi, jakoby nepocházel z tohoto světa. Klavír Steinway se pod prsty meastra rozezněl do pestrých barev, pedál una corda dal některým místům tak odlišnou barvu, že posluchač mohl mít dojem, že slyší hrát klavír z vedlejšího sálu. Zvláště zaujaly chromatické běhy, které i ve velkém zaplněném sále zněly kulatě a hladily sluch. První část koncert zakončil Barenboim Nokturnem, jakoby chtěl naznačit klid před bouří, jež měla po přestávce přijít.
O přestávce se mohlo nejednomu návštěvníkovi postesknout, že pořadatelé neobjednali dostatek programů – ano, i při ceně lístků 2500 Kč (střední cenová kategorie) – není zajištěno, aby se program dostal ke každému.
Druhou část programu zahájil Barenboim Baladou g moll – první ze 4 Chopinových balad. Dvě základní témata, ze kterých skladba vyrůstá, mezi sebou pod Barenboimovými prsty skvěle koketovala, technické pasáže zaujaly opět klidem a velmi moudrou, rozmyšlenou a rytmicky přesnou interpretací. V některých momentech koncertu se nebylo možné oprostit od myšlenky na to, že Barenboim je nejen mistrný klavírista, ale také dirigent – občas působil jako kdyby to nebyl on, kdo hraje, ale někdo pod jeho neviditelnou taktovkou.
Nutno pochválit české publikum. Za celý koncert nebylo slyšet ani jeden mobilní telefon, což se bohužel nestává až tak často. Při recitálech je zvonící nokia snad ještě trapnější než při symfonickém koncertě. Vrcholem večera se stala odměna pana Barenboima českému posluchačstvu. Po bouřlivém potlesku nepřidal jednu nebo dvě skladby , jak se to obvykle dělává. Bylo jich snad 7, 8, nedá se to už ani v paměti vypátrat. Nejprve to byla další mazurka, pak etuda es moll, poté minutový valčík. Po tomto valčíku des dur nenechal Barenboim ani rozeznít potlesk a už usedl ke klavíru, aby zahrál valčík č. 2 z opusu 64 – další známý – cis moll. Po valčících potlesk neustával , dostavily se standing ovations, což klavíristu přimělo k dalšímu prodlužování programu. Dvousté oslavy Chopinových narozenin pokračovaly – zazněla další etuda – F dur, valčík a moll. Nadšené publikum každý přídavek odměnilo potleskem ve stoje, Barenboim zářil a v uvolněné hře pokračoval. Když už nastavil skoro tolik, kolik měla samotná druhá polovina koncertu, oznámil česky „poslední“ a zahrál poslední Mazurku. Radost a nakonec i humor, s jakým pan Daniel Barenboim koncertoval , jasně dokázaly, co z tohoto sympatického pána dělá jednoho z největších klavíristů a hudebníků současnosti. Získal si publikum nejen svým uměním, ale i šarmem, otevřeností a humorem.
Doufejme, že tohoto skvělého člověka uvidíme v ČR brzy znovu…